Dlouhé zimní večery #4 | Není příšera jako příšera

Projekt pořádaný mnou. 

Úvodní článek naleznete zde.

Pod tímto tématem si každý představí něco úplně jiného. Příšery se v knihách objevují odjakživa. Nemusí to být doslova příšera, stačí jedna proradná záporná postava a je o zábavu postaráno. Umí zkazit náladu, donutit Vás k pláči nebo jen doufat v to, že nakonec se s ní stane něco velmi ošklivého a už nikdy nebude rozdávat špatnou náladu. 

Jenže, není příšera jako příšera a tím myslím, že není záporná postava jako záporná postava... 

The evil queens are the princesses that were never saved. 

Z mnoho záporných hrdinů se stali knižní crush a nakonec s nimi hlavní hrdinky stejně skončili. Normální je mnohdy nudný, tak proč nevytvořit stereotypní postavu, jenž chce zabíjet, ale nakonec se v ní něco probudí a začne milovat. Tuto myšlenku sdílí mnoho, opravdu mnoho autorů. Některým se to povede, jiným ne.  Zamyslete se a zkuste si vzpomenout na nějakou zápornou knižní postavu. Jako malá jsem neměla ráda macechu Sněhurky. Byla zlá, proradná a zabíjela by pro krásu. Jenže i já jsem jí tak trochu propadla. Začala pro mě ztělesňovat něco, čím se nechci stát až budu velká. Nikdy jsem si však neuvědomila, že moje nenávist vlastně není nenávist jako spíš obraz něčeho a někoho, kdo nebyl nikdy milován. Její pýcha hory přenáší, už po několik generací ji děti nemají rádi a ve filmem je čím dál tím strašidelnější a krutopřísnější. Co když i ona má vlastní příběh o tom, proč je taková? 

Heh, jenže i kdyby ho měla, nikdo se ji na to nikdy nezeptá... 

Když se v knižním světě řekne příšera, na mysl mi hned přijde mnoho paranormálních tvorů. Upířy, vlkodlaci, zombie, víly, duchové... Četla jsem dost knih o těchto příšerách, na upířiny jsem měla dokonce chvilku obsesi, ale jako každého jiného, i mě to přešlo. U každé z příšer něco obdivuji, ne vždy jsou zlé, v knihách se většinou obrátí k dobru, což může znamenat pěknou romantickou zápletku či nudu až do konce knihy. 

Někteří upíři září na slunci a drží dietu, někteří krvelačně zabíjejí jednu lidskou bytost za druhou. Autoři v knihách dokazují jedno zlaté přísloví; výjimka potvrzuje pravidlo. Vždy se najde jedinec, který jde proti proudu a je něčím odlišný. Vlkodlaci a celkově všichni měňavci mi přišli vždy vtipní. Jejich přeměny jsou vykreslovány jako bolestné a dost nepříjemné, ale představa, že by se někdo změnil například v tučňáka, mě dokáže pobavit.

Kniha Nejkrásnější je napsána o Levaně, zlé královně. Sérii Měsíční kroniky mám velmi ráda, a proto jsem se rozhodla, že si knihu přečtu. Nenáviděná, sebestředná a trochu šílená královna, jenž chce ovládnout zemi, nic nového.  I když se autorce povedlo velmi dobře zpracovat její příběh, neoblíbila jsem si ji. Za to jsem však pochopila, proč všechno dělá a nahlédla do její mysli, i to je pro mě velkým přínosem. 

Máte nějakou knižní příšeru, kterou za něco obdivujete?

Pokud ano, jakou?